13. Palác Golz – Kinských, Staroměstské náměstí

Na východní straně Staroměstského náměstí stojí palác Golz – Kinských, nejkrásnější architektura pražského rokoka z r. 1765, postavená Anselmem Luragem podle plánů K.I. Dienzenhofera. Sochy na atice jsou alegorie živlů od Ignáce F. Platzera z 2. poloviny 18. století. Do rokoka patří pouze fasády, ostatní partie jsou barokní. Náklady na stavbu hradil hrabě Golz. V poslední čtvrtině 18. století přešel palác do majetku Kinských. V paláci je krásné empirové schodiště. Z balkonu paláce promluvil 21. února 1948 K. Gottwald.

Stálou expozicí Národní galerie v paláci Kinských je „Krajina v českém umění“, která obsahuje díla předních českých malířů od dob baroka do začátku 20. století. Vznik tradice krajinomalby v Čechách se vztahuje ke konci 16. století. V 17. století se stává krajina v pozadí náboženských a mytologických témat důležitým prvkem. Odtud byl už jen krůček k tvorbě nizozemských a italských krajinářů.

K českým autorům, kteří zobrazovali v baroku krajinné prvky patřili Karel Škréta (1610 – 1674), Jan Rudolf Bys (1662 – 1738) a Jan Jakub Hartman(1658 – 1738).

K významným představitelům rokokové malby patří Norbert Grund(1717 – 1767), který maloval volnou přírodu, ale i zahrady a parky.

Krajinomalba na přelomu 18. a 19. století byla rozdělena na autory tvořicí v duchu novoklasicismu, nebo preromatismu.

Novoklasicismus, to je idilické ztvárnění běžného prostředí, inspirované klasicismem přinášející vzpomínku na navštívená výletní a cizí města. Hlavním představitelem novoklasicismu je Karel Postl (1769 – 1818), který vedl krajinářský atelier v Praze na Kreslířské akademii.

Preromantismus se vracel v české krajinomalbě k subjektivním pocitům. Autor vyjadřoval snovost a intimitu. Hlavním přestavitelem tohoto směru je F.X. Procházka (1746-1815).

Klasicismus a romantismus se během 1. poloviny 19. století sbližovaly a mísily.

Nejvýznamější osobností a zakladatelem české krajinářské školy byl Antonín Mánes (1784 – 1843). Byl profesorem krajinářské školy Akademie. Jeho žáky byli August Bedřich Piepenhagen (1701 – 1868), Josef Navrátil (1798 – 1865) a nejvýznamnější z rodiny Mánesů – Josef Mánes (1820 – 1871). Jeho obrazy krajin zachycují místa v Čechách, Slovensku i Alpách. Mánesův „UTONULÝ“ (1867) je pohádkovým výjevem se skupinou rusalek..

Po smrti Antonína Mánesa se stal profesorem krajinářské školy pražské Akademie Max Haushofer (1811 – 1866). Jeho žáci byli Bedřich Havránek (1821 – 1870), který bývá označován za prvního z realistů mezi romantiky, Alois Bubák (1824 – 1870), Alois Kosárek (1830 – 1859), největší ze své doby. V krajině hledal náladu, v jeho obrazech je i dávka iluze, ideál přírody, Hugo Ullik (1838 – 1881) maloval památná místa českých dějin a hrady a zámky.

Julius Mařák (1832 – 1899) vedl pražskou Akademii od roku 1887. Mařákovým žákem a nástupcem byl Antonín Slavíček (1870 – 1910), který byl již ovlivněn impresionismem. Dalším Mařákovým žákem byl Otakar Lebeda (1877 – 1901), maloval hodně Krkonoše. Alois Kalvoda (1875 – 1934) byl ve své době velmi žádaný malíř. V jeho dílech jsou otevřené krajiny, prosluněné lány a skupiny stromů.

Ve druhé polovině 19. století odešlo mnoho českých krajinářů do Francie. Antonín Chittussi (1847 – 1891) je známý jako malíř českých rybníků a parního vlaku v krajině.

Na přelomu 19. a 20. století se často ztvárňovaným motivem stala Praha. Mezi malíře Prahy patří Jakub Schikaneder (1855 – 1924), dlouholetý profesor na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Jeho obrazy z Prahy osvětlené plynovými lampami mají sugestivní náladu.

Oldřich Blažíček (1887 – 1953) nalézal inspiraci pro své obrazy v celé Evropě. Jeho mistrovský obraz „Štramberské chalupy“ dokazuje souhru mezi dojmem z krajiny s realismem.

Palác Golz - Kinských